Vážení přátelé, dnes z Hostivického depozita přinášíme tu nejsmutnější zprávu, kočička Vilmička, ledvinová mourovatá babička, odešla za svými kamarády do kočičího nebe.

Vilma přišla do srdíčkového útulku z Beřovic, kde žila jako tulačka, v listopadu roku 2017. Kočička měla tříštivou zlomeninu holenní kosti pod kolenem a dlouhodoběji zvýšené ledvinové hodnoty, a proto jsme již nikdy nemohli přistoupit k operaci zmíněné nožičky a Vilmička byla doživotně odsouzena ke kulhání. Byla to ale veliká bojovnice a i přes tuto nepřízeň osudu to byla veselá a aktivní kočička, trochu svéhlavička, která milovala mazlení v náruči. V hostivickém důchoďáčku se dlouho zdravotně držela a dokazovala nám svou vitálnost každý den.

Pak ale přišel poměrně rychlý zlom, kdy teta Nicole zaznamenala, že Vilmička výrazně pohubla a přestože vždy slupla celou ledvinovou kapsičku na jedno posezení, najednou k papání jen přičichla a odešla. Navíc kočička, která se vždy k tetě Nicole po příchodu do důchoďáčku hnala jako první, teď zůstávala v uzavřeném pelíšku s nezájmem o své okolí. Při první veterinární prohlídce se ukázalo, že má v tlamičce veliký zánět a její zoubky se pokryly tzv. uremickým zubním kamenem, který vzniká působením vysokých hladin škodlivin, které nedokáží postižené ledviny odfiltrovat. V takové chvíli se vždy musíme rozhodnout, jak postupovat s ohledem na úctu ke zvířátku a jeho životu a také na naší útulkovou filozofii. Vzhledem k tomu, že nikdy nic nevzdáváme dopředu a za kočičku bojujeme, Vilmička dostala kanylku a hezky v teple hostivické karantény dostávala více než týden intenzivní infuzní terapii. Kočičku jsme každý den několikrát dokrmovali, kromě toho, že nepapala se ale mazlila a vracela se jí zpět její vitálnost. Po osmi dnech jsme provedli kontrolní krevní zkoušku a bohužel se ukázalo, že ledvinové hodnoty i přes infuzi vystoupaly tak vysoko, že už je ani přístroj v rámci biochemického rozboru nedokázal změřit. V tu chvíli jsme pochopili, že tělo krásné Vilmičky pomalu svůj boj o život vzdává, ale holčička nám situaci vůbec neulehčila, protože zůstávala i nadále veselá a aktivní, opět tetu vítala při příchodu do důchoďáčku, zajímala se o ptáčky v okně i o to, co strejda Štěpán právě přinesl v taškách z nákupu.

Nastalo opravdu zvláštní období v našem depozitu, věděli jsme, že Vilmička nám odchází, ale snad i proto, že ona sama si to nechtěla připustit, i my jsme jí dávali šanci prožít poslední dny mezi svými chlupatými kamarády tam, kde byla spokojená a šťastná. Před několika dny však Vilmička začala odmítat dokrmování, prospala celé dny i noci a začal jí dělat potíže samotný pohyb. Při posledním dokrmování nás tak svým vlastním způsobem požádala, abychom jí umožnili důstojný odchod z tohoto světa a aby mohla zamířit za dalším světlem, a kdo ví... třeba i za novým životem někde jinde.
V důchoďáčku je teď smutno, protože mourovatá kamarádka chybí Koledníčkovi, který se jí vždy snažil uzmout cokoliv z mističky při krmení, chybí Žežulce, která s Vilmičkou spávala na chodbě na vyměkčené kočičí podložce, chybí Adélce, se kterou si navzájem čistily ouška a chybí i zrzavé Salimce, která si s Vilmičkou neustále něco povídala. I když fyzické tělo Vilmičky už ztratilo svůj účel zde na zemi, její dušička pořád bdí nad hostivickým depozitem, poznají to kočičky i útulková teta Nicole se strejdou Štěpánem. Možná nám Vilmička takto děkuje za poslední část svého života, kterou mohla prožít s námi a my můžeme poděkovat zase Vilmičce za to, že jsme se opět něco nového naučili. Třeba to, že každá kočička je jiná a my musíme každou dobře poznat, abychom jí mohli naslouchat a správně se rozhodnout právě v těch nejdůležitějších chvílích.
Doufáme a věříme, že Vilmiče se již teď daří dobře a jsme rádi, že byla na chvíli součástí našich životů. Vždyť jak nejlépe zjistíme, zdali našim srdíčkovým svěřencům rozumíme...? Jedině tak, že s nimi prožijeme jejich vyměřený čas a necháme jejich tlapky, aby v nás zanechaly již navždycky něco z nich samotných.