Krásný květnový den, lákající vypadnout z Prahy někam do lesů... Poučen poznáním, že na většině známých míst je plno, protože z karantény bytů už nechtějí zdrhat snad jen zapřísáhlí introverti a agorafobici, vybírám malebnou vyhlídku uprostřed lesů mimo turistické cesty. Špatná volba. Pro mě dosud neznámá Malebná vyhlídka Solenická podkova (ne nepodobná známější vyhlídce Máj) evidentně tak neznámá není, což se ukázalo už ve vesnici, kde jsme plánovali start výletu. Každé volné parkovací místo obsazené autem. Že by nějaká akce? No snad nešli všichni na tu samou vyhlídku... Šli. Už půlhodinová cesta lesem dávala tušit, že tam nebudeme sami, ale to co jsme potkali před vyhlídkou překonalo všechna naše nejčernější očekávání. Fronta. Uprostřed lesů, fronta. Dva lidi se jdou podívat na vyhlídku, zbytek čeká, protože ty dvoumetrové odstupy, žejo. Ve frontě jsme nakonec skejsli 75 minut (!!!), abychom se vydrápali na vyhlídku, během tří minut se pokochali, já udělal tři panoramata, a pak už nás tlak (zvětšující se) fronty vyhnal pustit další čekače. Takže si to shrňme: hodina autem tam, půl hoďka procházka, 75 minut ve frontě, 3 minuty kochání se, 30 minut procházka, hodina autem zpátky. Ne zcela efektivní bilance. Nicméně ten výhled je fakt super a vřele doporučuju!