* 14.11.2019 ❤ ❤ ❤ Poslední sbohem milované kočičce Dorotce Srdíčkové ❤ ❤ ❤

Vážení a milí přátelé, se slzami v očích, smutkem v duši, ale zároveň hlubokým uvědoměním se loučíme s milovanou kočičkou Dorotkou Srdíčkovou, která patřila do naší velké srdíčkové rodiny a dělala nám osm let samou radost: http://www.srdcemprokocky.cz/?q=taxonomy/term/176. Jen závěr života přišel jako rána z čistého nebe... Vážení a milí přátele, vzhledem k starým a vážně nemocným kočičím pacientům v útulku, je možné v tomto období očekávat více smutných událostí. Je nám to nesmírně líto, ale odchody do kočičího nebe jsou součástí chodu útulku, ...i když si to člověk nechce připouštět, odchody přicházejí a jsme tu proto, abychom zachovali klidnou duši i mysl a uměli včas rozloučit ❤ ❤ ❤

Cvrlikaní malého vrabčáčka - létajícího drahokamu a lehkost bytí, to byla naše nádherná a milovaná Dorotka Srdíčková. Vzrůstem drobnější baculatější bílomourinka s trvale poškozeným očičkem zřejmě po v minulosti neléčeném virovém onemocnění. Dorotka u nás byla dlouho, zažila staré útulkové časy a patřila navíc mezi plaché kočičky. Před návštěvami se tedy schovala a působila v celkovém útulkovém dění nenápadně. Pro nás však byla Dorotka radost i láska, roztomilý člen velké srdíčkové domácnosti, vnímali jsme její dušičku čistě a naplno. Dorotka tetě připomínala malou baculatou a velmi symetrickou holčičku.

Milovaná Dorotka Srdíčková byla přijata do útulku se svou rodinkou z rakovnické zahrádkářské kolonie - mladšími sourozenci a kočičí maminkou. Jediná tehdy dospívající Dorotka byla plašánek a na nový domov neměla štěstí, ostatní členové její rodiny se časem přemístili do nových domovů. Holčička bývala velmi výrazným plašánkem, po mnoha letech vzala na milost tetu Kristýnu, ale pohladit se nenechala, pořád si držela jistý odstup, kdyby zkrátka něco. Dorotka však měla výrazné komunikační schopnosti a to se potvrdilo i v průběhu léčby. Od začátku svých útulkových dnů bydlela micinka v klidném pokoji Maxíčka a jak šel čas, měnili se útulkoví kamarádi a měnily se také útulkové dějiny. Z maximálního plašánka se časem stala kočička sice plachá, ale už jí nevadilo, když okolo teta procházela - tedy v případě, že vůči Dorotce nevyvíjela nějakou podezřelou aktivitu. Dorotky výsadou bylo cvrlikání, to když jsme jí v jejich očích křivdili, například jsme na ni dlouho koukali, či měla nějaké trápení, anebo nás jen vítala, to hned vyprávěla a cvrlikala.

Útulková teta si všimla při běžné kontrole kočiček, že není Dorotka ve své kůži, sice papala, ale měla matnější kožíšek. V rámci veterinární kontroly byla provedena krevní zkouška s menšími výchylkami a v tlamičce byl objeven velký zánět. Dorotka tedy dostala potřebné léky a pravidelně jsme ji kontrolovali. Před několika lety už ji zánět potrápil a tenkrát byly zrevidovány i zoubky. plán byl i nyní stejný, tedy v případě, že by zánět neustupoval. Jenže situace se začala dramatizovat, hluboko v tlamičce a v oblasti zadních stoliček byly útvary, které připomínaly zhoubné onemocnění, bez histologie však nelze 100% říci, oč běží. Navíc vyšetřovat na veterinárním stole plašánka je víceméně umění, hůře se nám dařilo tlamičku otevřít. Dorotka začala být bolestivá, lehavější a krevní zkouška v kraťoulinkém odstupu od té původní potvrdila malér - obrovský zánět a při další opakované krevní zkoušce prohlubující se anémii. Podle vývoje situace byly postupně kočičce přidávány léky a infuzní terapie. Pro svou plachost jsme holčičku přes den podporovali v boxíku infuzí a navečer ji vraceli do pokoje Maxíčka. Lékaři se domnívali, že jde o imunitně zprostředkovanou událost, ale čím dál tím víc se nakláněli i možnosti nádorového onemocnění. Teta v pokojíčku i na hospitalizaci pravidelně kontrolovala a sledovala kočičky zdravíčko a Dorotka brebentila, vyprávěla, stěžovala si. Stále se však držela a poté přišel dokonce vnitřní pocit slávy, Dorotka byla viděna v pokojíčku u mističky s granulkami, ale také se pustila do kapsičky na hospitalizaci. V nit