Ahoj kamarádi, to jsem já FeLV pozitivní kočička Mandragorka Srdíčková původem z Berounska a já si jen tak ležím v pelíšku a ráda bych vám napsala, že se mám fajn. Už je to dlouho, ale tenkrát, když mne přijímali do útulku, nedokázala jsem se pro ošklivou zlomeninu pánve postavit na tlapičky. Protože jsem nebyla v dobrém zdravotním stavu, musela jsem podstoupit transfuzi krve, která mi zachránila život. Nebylo to jednoduché, ale vše špatné jsem přestála. Dlouho byl klid, ale poté - už ve výběhu - jsem začala trpět zácpou, jenže to bylo v době, kdy jsme vůbec netušili, že na zácpu trpím. No a k tomu jsem se tvářila, že ucpaná nejsem, takže chvíli trvalo, než jsme na to přišli - tedy teta a strejda. Místo abych ležela jako placička, blinkala a tak dále, tak jsem se právě chovala přirozeně, mazlila se, běhala tetě naproti. Nikdy předtím jsem se totiž neucpávala. Nakonec jsem byla ale odhalena. Párkrát jsme zácpu vyřešili a jeli dál, no a k tomu upravovali jídelníček. Poté jsem měla ještě jednu životní etapu, bydlela jsem u moc hodných páníčků a všichni jsme si mysleli, že to bude nejlepší možné řešení. Jenže přišlo oslabení a přidalo se období zácpy. Navzdory všem opatřením - přesnému jídelníčku + podpůrným prostředkům - jsem byla více na klinice než-li doma a dokonce mi šlo o život. Nakonec jsme se všichni společně dohodli, že si mě vezmou zpátky do útulku, protože tady mám veterinu pod čumáčkem a tudíž jde také o eliminaci stresu z převozů. Od svého návratu do útulku jsem se ještě neucpala, ale pozor, teta už ví, že stačí jedno menší oslabení a může se situace opakovat anebo taky nemusí. V útulku jsme museli nastavit papání pro mé kamarády Kaštánka a Papouška tak, aby vyhovovalo právě mé maličkosti - tedy pardon mé kočičí velikosti či výsosti. Nakonec jsme to ale skouleli. Ono to totiž není až tak jednoduché, ale o tom vám teta popovídá na nějakém budoucím videu. Držte mi tlapičky, popřejte pevné zdravíčko.